Některé spolky chtějí mít z hlavního města skanzen, říká šéf pražských památkářů
Spousta rozhodnutí jeho předchůdců se mu nelíbí, ale respektuje je.
Jiří Skalický, ředitel odboru památkové péče na pražském magistrátu, také nesouhlasí s některými postoji státního Národního památkového ústavu, další instituce, jež pečuje o historické budovy.
HN: Co říkáte na nové stavby jako Quadrio, které vidíte odsud z okna své kanceláře?
Quadrio (prosklený obchodní komplex nad stanicí metra Národní třída, pozn. red.) je podle mě předimenzovaná a relativně levně vyhlížející stavba.
Ale projekt měl v době mého nástupu do funkce územní rozhodnutí a stavební povolení, a mně nezbylo nic jiného, než abych všechny změny stavby před dokončením podepisoval. Jsem obecně pro to, aby správní rozhodování bylo kontinuální. Když jednou můj předchůdce dal na projekt naše razítko, tak to musím respektovat, ať se mi to líbí, nebo ne. Musely by vzniknout mimořádné nové objektivní skutečnosti, které by mě přiměly stanovisko změnit a pak si je případně i obhájit před soudem.
HN: Hodně se mluví o socialistické budově bývalého Transgasu nad Národním muzeem. Národní památkový ústav původně s její demolicí souhlasil, ale pak obrátil.
Po dlouhé diskusi s investorem dal jak Národní památkový ústav, tak my kladné stanovisko k demolici objektu Transgasu. Po obrovských tlacích z různých zájmových sdružení ale vedení NPÚ řeklo, že si budova zaslouží ochranu, a vydalo jiné stanovisko. V tomto případě byl velmi zvláštní i obrat architekta a Transgasu, který dal nejdříve investorovi souhlas s demolicí, a pak řekl, že s tím nesouhlasí.
Ředitelem odboru památkové péče na pražském magistrátu je od prosince 2012.
Má zkušenosti i se správou památek, v minulosti byl kastelánem kláštera v Plasích. Skalický vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
HN: Čím si to vysvětlujete?
Jde o to ukázat, kdo má v republice větší sílu. Jestli zájmy investora, který neudělal nic nelegálního, anebo zájmy určitých zájmových skupin, které prosazují skanzenizaci centra Prahy.
Kdyby ministerstvo kultury prohlásilo Transgas památkou, tak si myslím, že nemá jediný morální důvod neprohlásit památkou také obchodní dům Kotva.
Ten je podle názoru většiny odborníků daleko cennějším odznakem brutalistní architektury než Transgas.
HN: Jak to s budovou Kotvy vypadá nyní?
Rozhodnutí se vleče. V minulosti podával návrh na prohlášení Kotvy památkou profesor Rostislav Švácha (historik a teoretik umění), který inicioval i památkovou ochranu Transgasu. Ministerstvo jeho podnět zamítlo. Proto jsme podali na ministerstvo návrh na prohlášení znovu před třemi lety a doposud to není vyřešené. A rozhodování o Transgasu šlo strašně rychle. Je to účelové zabránění investorovi v jeho investicích. V centru Prahy mají sílu občanská sdružení. A bohužel naše nedokonalá legislativa jim dává možnost blokovat investorské projekty ve všech stupních projektového řízení.
HN: To se má přece s novelou stavebního zákona změnit…
Moc ne. Památkový zákon se nemění. A nejde jen o ten, do povolování staveb vstupuje skoro šest desítek dotčených orgánů. Ve vyspělých státech se v jednom stupni řízení vypořádají všechny námitky všech občanských sdružení, všech dotčených orgánů a iniciativ.
A jestliže se jednou stavba povolí, v dalších stupních ji není možné blokovat. Tedy opět terorizovat investora další dva nebo tři roky, aby chodil až k soudům.
Pokud investor místní lidi přesvědčí, že je jeho záměr pro dané místo dobrý, tak ho přece nemůže vydírat nějaké sdružení z jiné části města s tím, že bude stavbu blokovat.
HN: Ale argumenty občanských sdružení bývají i oprávněné…
Ano, je mnoho případů, kdy požadavky občanských sdružení jsou oprávněné. Například když jde investor na hranu využití území a snaží se různými způsoby přesvědčovat, aby mohl svůj projekt zvednout o několik pater nebo zastavit o 20 procent více zeleně. V tomto občanská sdružení chápu. Bohužel ale ta nejaktivnější z nich patří k těm nejmilitantnějším a jsou schopna blokovat projekt na drobnostech i sedm let. Když nasčítáte všechny přezkumy a odvolání − trvá dva až čtyři roky, než nabude územní rozhodnutí právní moci.
To už by měl mít investor klid. Jenže pak se mohou objevit správní žaloby. Aktivisté mohou napadnout také stavební povolení a přitom v územním řízení bylo už všechno podstatné řečeno.
HN: Je naděje, že se to zlepší?
Změnou legislativy. Je to celorepublikový problém. My skutečně trváme na každé drobnosti, protože kdyby došlo na soud a hledala se pochybení, úředníci by byli pomalu souzeni za to, že špatně obeslali účastníky řízení. V Česku je úřednická tradice. Já bych se i velmi přimlouval za to, aby byl zákon jednodušší a jasněji prezentován.
Pokud dá stavební úřad přes naše odborné vyjádření investorovi povolení k tomu, že může v interiéru historické budovy změnit dispozice, které jsou nevratné, my můžeme leda blokovat kolaudaci stavby. Nemáme kompetenci a možnosti nechat stavebníka vrátit objekt do původního stavu, pokud není kulturní památkou.
HN: Co říkáte na nápad, že by Praha měla jeden stavební úřad exekutivní a jeden odvolací?
O tom jsem neslyšel, ale jsem ochoten o této myšlence diskutovat. Ostatně máme jeden odbor památkové péče a funguje to. Myslím si, že stavební úřady na městských částech velmi podléhají vlivu politiků. I když každý bude samozřejmě deklarovat, že to tak není a že nikdo z politiků do jejich rozhodování nezasahuje.
Město, potažmo magistrát má odpovídat za rozvoj města, ale městské části jsou poskládané z jiných politických stran a koalic a nemají stejný názor třeba na dopravní stavby nebo jiné strategické věci. Magistrát by měl mít větší kompetence.
Už v roce 2013 se uvažovalo o zřízení centrálního superstavebního úřadu. Ten by byl přímo pod ministerstvem pro místní rozvoj, a byl by tedy nezávislý na politicích. To by bylo hodně zajímavé.
